Reklama
Ilustrační FOTO - Haló noviny

ÚSTAVNÍ SOUD »SELHAL«

2. ČÁST

1. část (vyšla 6. 10.): Již skoro tři desetiletí v České republice probíhají politické procesy z podnětu ÚDV původně podle § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu…, který proti návrhu skupiny 41 poslanců nezrušil Ústavní soud. Současný trestní zákoník v podstatě převzal shora uvedený § 5 o ještě horším obsahu. Protiústavnost odůvodnění nálezu Ústavního soudu.

2. část: K čemu slouží ÚDV. O tzv. válce soudů. Základní právo na zákaz retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele, atributy lidských práv a mezinárodní ochrana národního nadstandardu v oblasti lidských práv.

3. část: Nástroj rozkladu českého státu. Politické procesy uměle rozdělují společnost, a skutečné problémy nám unikají. Nikoli Rusko a Čína, ale náš stát byl poražen ve studené válce. Stali jsme se kolonií; ústavní předpoklady tohoto stavu. Absurdity »na čtvrtou«. Nezávaznost odůvodnění nálezů Ústavního soudu obecně a v tomto případě zvlášť. (Závěr)

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu

Zákon č. 198/1993 Sb. byl přijat a dále bylo nutné organizačně zajistit jeho naplnění »jasně politicky odhodlanými vyšetřovateli«, neboť se ukázalo, že normální policisté se k tomu nehodí. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (dále: ÚDV) vznikl jako útvar Policie České republiky (Dále Policie) v r. 1995 nezákonně, nikoliv na návrh policejního prezidenta, jak tehdy stanovil zákon, ale sloučením dvou předcházejících organizačních složek, z nichž jedna již zanikla v rámci ministerstva vnitra a druhá působila při ministerstvu spravedlnosti.

Uveden nezákonnosti vzniku ÚDV byla zhojena až zařazením ÚDV do zákona o Policii v úplném výčtu jejích útvarů s účinností od 01. 01. 2001. To, že by Policie mohla dokumentovat zločiny komunismu, není v zákoně o Policii sděleno jinak, než názvem ÚDV, a i to odporuje čl. 2 odst. 1 Listiny, podle něhož »stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii«, například antikomunismus.

Do čela ÚDV byl příznačně a opět nezákonně ustanoven PhDr. Václav Benda, když podle zákona o Policii ČR mohli být řediteli policejních útvarů pouze příslušníci Policie ČR, a on byl senátor, který ze zákona být policistou nesměl. Václav Benda se do českých dějin zapsal zejména svým vřelým symbolickým přivítáním generála Pinocheta v Praze, který velel proamerickému fašistickému puči, při němž byl letecky bombardován prezidentský palác a zavražděn demokraticky zvolený prezident Chile Salvador Allende. K tomu jen poznamenáváme, že Spojené státy nejsou účastníky žádné z mezinárodních dohod o lidských právech. Je to zvláštní vzhledem k tomu, jak často jejich diplomacie připomíná dodržování lidských práv jiným státům. Lidská práva se v pojetí zahraniční politiky Spojených států zřejmě hodí jen pro vazaly a ty státy, které se jimi mají stát.

Jak vyplynulo z výslechu před soudem při jednom z trestních řízení, PhDr. Václavu Bendovi nebylo zatěžko neformálně seznámit svého přítele z disentu s jeho spisy včetně osobních údajů těch příslušníků StB, kteří ho měli pronásledovat, např. jejich podoby zachycené na fotografiích. Přítel z disentu tak byl do budoucna připraven náležitě svědčit, ať si to ředitel ÚDV tehdy uvědomoval, či nikoli.

O tzv. válce soudů

K teoretickému střetu na téma použitelnosti § 5 zák. č. 198/1993 Sb. došlo v r. 1996. Na článek soudce Ústavního soudu (Procházka Antonín: »Quo vadis…?«, Právní rozhledy 5/96, str. 212-213), který mimo jiné obdobně jako Ústavní soud přisoudil materiální promlčecí lhůtě procesní charakter, přesvědčivě odpověděli soudci Nejvyššího soudu (Púry František, Šámal Pavel: »Ještě k problematice promlčení trestnosti činů ve vztahu k zákazu retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele«, Právní rozhledy 11/96, str. 504-508).

V r. 1997 se další soudce Ústavního soudu v rámci kritiky zastavení trestního stíhání v konkrétní věci (?!), vyslovil s odkazem na čl. 7 odst. 2 Úmluvy takto: »…Úmluva … umožňuje odsouzení pachatelů za takové jednání, které bylo trestné podle všeobecných právních zásad uznávaných civilizovanými státy.« Nic proti tomu. Jenže autor navrhoval takto postupovat v kauze tzv. vlastizrádců, analogicky tedy i v dalších případech, na které v uvedeném smyslu nelze vztáhnout »všeobecné právní zásady uznávané civilizovanými státy«, přestože nešlo o válečný zločin, zločin proti míru či zločin proti lidskosti a zakazuje to úprava zákazu retroaktivity trestního práva v čl. 40 odst. 6 Listiny jako absolutního lidského práva požívajícího ochrany národního nadstandardu podle čl. 5 odst. 2 Paktu a čl. 53 Úmluvy (viz: rozhovor Igora Maukše s JUDr. Vladimírem Čermákem: »Případ Jakeše a Lenárta podléhá evropským normám« s nadtitulkem: »Ústavní soudce Čermák: Přál bych si Norimberský proces s představiteli komunistického režimu«, LN ze dne 18. 10. 1997).

Zde je rovněž podstatné, že Norimberský proces neorganizovala Česká republika, ale vítězné velmoci představující nově utvářené »společenství národů«, protože tenkrát šlo o válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, o prosazení tzv. norimberského práva a také o legitimitu retribučních zákonů v zemích dříve okupovaných Německem. Česká republika není v postavení společenství národů a nemůže plnit jeho funkci. V souvislosti s domnělou nutností zorganizovat obdobu Norimberského procesu s představiteli bývalého režimu vyjádřil dr. Čermák na soudce Ústavního soudu zajímavé inkviziční přesvědčení: »Měli bychom se soustředit na případy manifestní.«

Dne 02. 11. 1997 vyšla v příloze Lidových novin pro civilizaci a myšlení Orientace stať dalšího soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Klokočky »Vrchní soud se pokouší o právní převrat« s nadtitulkem »Rozhodnutí v kauze Milouše Jakeše a Jozefa Lenárta je protiústavní«. Autor opět nemístně napadá soudce obecných soudů: …Vrchní soud se výslovně odvolává na to, že trestnost jednání Jakeše a Lenárta ‚…je zcela nepochybně promlčena‘…Vrchní soud v daném případě odmítl respektovat § 5 zákona č. 198/1993 Sb., čímž jednal způsobem srovnatelným se zneužitím pravomoci veřejného činitele …Tímto způsobem Vrchní soud jako článek naší soudní soustavy selhal… Arogance, s níž se Vrchní soud staví k nálezu Ústavního soudu, svědčí o nepochopení jeho poslání.« V rozporu s textem Nálezu (viz CITACE 1. v ČÁSTI 1.) již soudce Ústavního soudu otevřeně popřel »deklaratornost« obsahu § 5 zák. č. 198/1993 Sb. a soudcům obecných soudů v podstatě vzkázal, že jde o ustanovení právně závazné, které musí respektovat při svém rozhodování, jinak »by jednali způsobem srovnatelným se zneužitím pravomoci veřejného činitele a tímto způsobem selhali«. Je zřejmé, kdo ve skutečnosti »tímto způsobem selhal«.

Tzv. válka soudů byla na světě, přestože sám Ústavní soud v části B odůvodnění Nálezu prohlásil, že »ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není normou konstitutivní, ale deklaratorní« a ve výroku Nálezu jako právně závazné uvedl jen to, že návrh na zrušení zákona „se zamítá“. Vše ostatní byl povinen přenechat obecným soudům.

Popsaný způsob uvažování JUDr. V. Čermáka a JUDr. V. Klokočky není nahodilým vybočením z řady, ale odpovídá dlouhodobému zaměření Ústavního soudu a je rovněž v souladu s projevem prezidenta Václava Havla z 28. října 2001, který sice zpočátku nevítal projevy revanšismu, ale pak mu podlehl, a dokonce se v případech »vyrovnání se s komunistickou minulostí« dovolával »společenské objednávky promítnuté do jasného politického odhodlání vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců« ve zjevném rozporu s trestním řádem, Ústavou a Listinou, které inkviziční trestní procesy nepřipouštějí.

Základní právo na zákaz retroaktivity trestního práva

Listina byla přijata jako ústavní zákon již bývalým Federálním shromážděním a vyhlášena pod č. 121/1991 Sb. Do českého ústavního pořádku byla vyhlášena usnesením České národní rady dne 16. 12. 1992 a v čl. 3 Ústavy se konstatuje: »Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.« Ještě doznívala politická kultura kulatých stolů, která vyústila v pokojné předání moci, na němž se politicky a zpravodajsky podílela moc předcházející.

Podle čl. 40 odst. 6 Listiny platí: »Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.« K tomu podle čl. 4 odst. 2 Listiny platí, že »Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem«. Protože žádná taková omezení Listina neobsahuje, je v ní uvedené základní lidské právo na zákaz zpětné účinnosti trestního práva absolutní a má nejvyšší právní sílu.

Lidská práva jsou původně pojata jako přirozená práva každého člověka existující nezávisle na lidské vůli a státní moci, která je může jen uznat, nikoli odejmout, popřít, pominout, zrušit, či je jen porušit a nezanikají plynutím času. Ani člověk sám svá vlastní subjektivní nezadatelná lidská práva nemůže zcizit, zříci se jich. Čl. 1 Listiny zní: »Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné nezcizitelné nepromlčitelné a nezrušitelné«. Tyto jejich základní neoddělitelné vlastnosti (atributy) nejsou přesně definovány, ostatně jako vše »přirozenoprávní«. Ovšem teprve když postavíme jednotlivá lidská práva do světla jejich atributů, ozřejmí se jejich smysl a vyvstanou před námi v plné své hodnotě a síle. Absolutní je to u absolutních lidských práv, kam patří také právo na zákaz retroaktivity trestního práva a nelze ho porušit ani »se zřetelem na princip rovnosti občanů před zákonem«, jak se mylně uvádí v Nálezu (viz CITACE 2. předchozí ČÁSTI 1.)

Vztah k mezinárodní úpravě

Podle čl. 1 Ústavy platí: »(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.« Východiskem je zejména čl. 10 Ústavy: »Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.«

Mezinárodní pakt o občanských a politický právech (dále: Pakt) upravuje zákaz retroaktivity trestního práva1 v čl. 15 takto: »1. Nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest, než dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Nový zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější. 2. Nic v tomto článku není na újmu potrestání za jakýkoli čin, který v době, kdy byl spáchán, byl trestný podle obecných právních zásad uznávaných společenstvím národů.« Zákaz retroaktivity trestního práva je v Paktu koncipován jako absolutní lidské právo podle čl. 4 Paktu. Odst. 2 citovaného čl. 15 je tzv. norimberskou klauzulí a byl přijat výhradně na ochranu stíhání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti spáchaných v době 2. světové války, které u nás byly zcela nesrovnatelné s tzv. zločiny komunismu jak v naprosto protichůdné motivaci a cílech, tak i z hlediska prostředků a forem, kam v případě fašistického Německa patřila také genocida a agresivní válka.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) upravuje zákaz retroaktivity trestního práva v čl. 7 obdobně jako Pakt.

Čl. 5 odst. 2 Paktu upravuje ochranu lidských práv a základních svobod nabytých na národní úrovni (jako národního nadstandardu) takto: »Jakákoli základní lidská práva uznávaná v kterémkoli státě, který je účastníkem tohoto Paktu, na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebudou omezena nebo zrušena pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo je uznává v menším rozsahu.« Obdobně zní i čl. 53 Úmluvy.

Podle českého ústavního práva mají všechny fyzické osoby právo na zákaz zpětné účinnosti přísnějších trestních norem bez jakékoliv výjimky (čl. 40 odst. 6 ve spojení s čl. 4 odst. 2 Listiny). Jde o absolutní lidské právo nejvyšší právní síly a o zjevný národní nadstandard požívající ochrany čl. 5 odst. 2 Paktu i čl. 53 Úmluvy pro případ vznesení pochybnosti o výkladu odst. 2. čl. 15 Paktu a odst. 2. čl. 7 Úmluvy jako tzv. norimberských klauzulí.

Podle mezinárodních závazků České republiky v oblasti lidských práv mohou být se zpětnou účinností vnitrostátním zákonem za nepromlčitelné prohlášeny pouze takové činy, které jsou v rozporu s obecnými právními zásadami uznávanými společenstvím národů (čl. 15 odst. 2 Paktu) nebo s obecnými právními zásadami uznávanými civilizovanými národy (čl. 7 odst. 2 Úmluvy).

K retroaktivnímu stanovení kategorií a skutkových podstat nepromlčitelných trestných činů (zločinů) používá mezinárodní společenství, resp. společenství národů, mezinárodních instrumentů. V současné době jsou nepromlčitelné delikty definovány zejména v tzv. norimberském právu (viz Statut Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku vyhlášený pod č. 164/1947 Sb.), v Ženevských úmluvách na ochranu obětí ozbrojených konfliktů (vyhlášeny pod č. 65/1954 Sb., č. 168/1991 Sb. a č. 21/1999 Sb.), v Úmluvě o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (vyhl. pod č. 53/1974 Sb.) a v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia (vyhlášena pod č. 32/1955 Sb.).

Jednání, která má na mysli § 5 zák. č. 198/1993 Sb. a pozdější úpravy, které ho pohltily, do uvedených skupin nepatří. Jednotlivé státy nejsou oprávněny se samy stylizovat do postavení »společenství národů« nebo »mezinárodního společenství«, a nemohou proto libovolně retroaktivně stanovit nepromlčitelnost zločinů podle svých momentálních vnitrostátních politických potřeb a zájmů.

Při respektování ústavních zásad pro přijímání a vyhlašování zákonů mohou jednotlivé státy, včetně České republiky, zavést nepromlčitelnost jiných činů, než mezinárodních zločinů, pouze pro takové činy, které budou spáchány v budoucnu po nabytí účinnosti příslušného zákona.

Čestmír KUBÁT


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 39 hlasů.

Čestmír KUBÁT

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama