Reklama
Ilustrační FOTO - Haló noviny

ÚSTAVNÍ SOUD »SELHAL«

1. ČÁST: Již skoro tři desetiletí v České republice probíhají politické procesy z podnětu ÚDV, původně podle § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu…, který proti návrhu skupiny 41 poslanců nezrušil Ústavní soud. Současný trestní zákoník v podstatě převzal shora uvedený § 5 o ještě horším obsahu. Protiústavnost odůvodnění nálezu Ústavního soudu.

2. ČÁST: K čemu slouží ÚDV. O tzv. válce soudů. Základní právo na zákaz retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele, atributy lidských práv a mezinárodní ochrana národního nadstandardu v oblasti lidských práv.

3. ČÁST: Nástroj rozkladu českého státu. Politické procesy uměle rozdělují společnost, a skutečné problémy nám unikají. Nikoli Rusko a Čína, ale náš stát byl poražen ve studené válce. Stali jsme se kolonií; ústavní předpoklady tohoto stavu. Absurdity »na čtvrtou«. Nezávaznost odůvodnění nálezů Ústavního soudu obecně a v tomto případě zvlášť. Závěr.

Antikomunistický zákon

V roce 1993 uplynuly čtyři roky od převratu. Režim upevnil svou moc a z jeho hlubin se vynořil v dějinách známý jev: »revoluce nikdy nekončí«. Dne 1. 8. 1993 nabyl účinnosti zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, obsahující § 5 s touto překážkou běhu promlčecí lhůty neuvedenou v tehdy platném trestním zákoně: »Do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby«. Promlčení znamená nevratný zánik trestnosti činu, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně, uplynutím promlčecí lhůty. Retroaktivita (zpětná účinnost) tu spočívá v nezapočítání doby určené citovaným § 5 do promlčecí lhůty, protože to nebylo obsaženo v úplném výčtu podle § 67 odst. 2 bývalého trestního zákona č. 140/1961 Sb. (vedle doby, pro kterou nebylo možno postavit pachatele před soud pro zákonnou překážku, doby, po kterou se pachatel zdržoval v cizině a zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání). Podle konstrukce citovaného § 5, a při splnění v něm uvedené podmínky, se posunul počátek běhu promlčecí lhůty tak, že začala nově běžet až od 30. 12. 1989. Jde o politicky účelový (»z politických důvodů«) zpětně účinný zásah do časové působnosti trestního zákona. Ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. je retroaktivní ustanovení v neprospěch pachatele, které je v demokratickém a právním státě nepřípustné.

Citované ustanovení bylo účelově konzumováno (pohlceno) a upřesněno pozdější právní úpravou přímo v bývalém trestním zákoně a tato nová úprava byla v zásadě převzata i do dnešního trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., protože již dobíhaly i promlčecí lhůty posunuté podle § 5 zák. č. 198/1993 Sb. a hrozilo, že jejich uplynutím nově nevratně zanikne trestnost »zločinů« tzv. komunismu. U těchto úprav již ovšem nelze použít argument tzv. nestíhatelnosti »zločinným« režimem, protože nově stanovený běh promlčecích lhůt oproti citovanému § 5 již byl uzákoněn současným režimem, tedy z logiky jeho vlastní inkviziční propagandy režimem »minimálně neutrálním, až dobročinným«. Jelikož smysl pozdějších úprav spočívá zejména v tom, že ze »zločinů komunismu« se staly zločiny nepromlčitelné sice opět v neprospěch pachatele, avšak tentokrát již nepřípustně retroaktivní nejen ve vztahu k bývalému trestnímu zákoníku, ale také k § 5 zákona č. 198/1993 Sb., jde tu o nepřípustnou retroaktivitu »na druhou«, vlastně »na třetí«.

V posledně uvedeném smyslu se protiústavně průlomovou stala úprava podle zákona č. 327/1999 Sb. zařazená ještě do starého trestního zákona novým ustanovením § 67a písm. d), která pak byla v podstatě převzata do nového trestního zákoníku v § 35 o vyloučení z promlčení (nepromlčitelnosti), kde se pod písm. c) uvádí: »Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestní odpovědnost … c) za jiné trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských«.

Ani vražda u nás není nepromlčitelná. Je to, co vyšetřuje ÚDV, horší než vražda, natož na úrovni válečného zločinu či zločinu proti lidskosti? Už při přijímání zák. č. 198/1993 Sb. mezi poslanci převládl odborný názor, že nikoli, a byla proto politicky účelově v rozporu s odborným hlediskem zkoumána snaha přijmout zákon jako ústavní. K tomu ovšem chyběla kvalifikovaná většina a zákon byl přijat jako běžný zákon. Podle receptu vyplývajícího z obsahu přijatého zákona a nálezu Ústavního soudu k návrhu skupiny poslanců na jeho zrušení je však zřejmé, že se tak k zákonu č. 198/1993 Sb. v praxi přistupuje a že se s ním a poté s jeho nepřímými novelizacemi zachází, jako by měly sílu ústavního zákona.

Nález Ústavního soudu

Nález Ústavního soudu vydaný pod č. 14/1994 Sb. s účinností od 25. 1. 1994 o návrhu skupiny 41 poslanců Parlamentu ČR na zrušení zákona č. 198/1993 Sb. (dále: Nález) patří k těm historizujícím ahistorickým dokumentům, které nejsou ani tak zajímavé pro to, co je v nich uvedeno, jako spíše tím, co v nich chybí, svými nedostatky. V části B Nálezu věnované § 5 zákona č. 198/1993 Sb. je to patrné nejen ve vztahu k pojetí vnitřního vývoje, ale také k zasazení Československa do mezinárodní situace, pro kterou byla charakteristická západními »demokraciemi« vyvolaná studená válka v různých formách a intenzitě, jež dosud neskončila, jež po celou dobu hrozí přerůst ve válku skutečnou (»horkou«) a jejímž důsledkem je v rozhodující míře i sám Nález. Jako by Československá společnost ustrnula ve vývoji a ležela mimo čas a prostor.

Z ryze právního pohledu chybí v části B Nálezu argumentace atributy lidských práv a rozlišování mezi lidskými právy absolutními a relativními, jakož i argumentace mezinárodními závazky ČR v oblasti lidských práv, což vše Ústavnímu soudu umožnilo srovnat »zločiny komunismu« s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti a překroutit pojetí lidského práva zákazu na zpětnou účinnost trestního práva podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále: Listina) na základě zcela vykonstruovaného pojetí promlčecí lhůty jako lhůty procesní, nikoli hmotně právní, jako by toto v Listině uvedené právo nebylo nezadatelným, nezcizitelným, nepromlčitelným, neporušitelným a absolutním lidským právem s nejvyšší právní silou. Z odůvodnění Nálezu v části B stačí uvést pouze 3 citace:

CITACE 1. »Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není normou konstitutivní, ale deklaratorní. Jeho předmětem je pouze zjištění, že v určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla probíhat a z jakých příčin.«

- Výraz »deklaratorní« zde znamená, že ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. je právně nezávazné, ale v tzv. válce soudů se soudci Ústavního soudu chovali jinak.

- »Zjištění« podle věty druhé je povinen prokázat až soud. Avšak soudy k onomu »zjištění« Ústavního soudu v praxi přistupují jako ke skutečnosti dané Nálezem či jako ke skutečnosti obecně známé (notorietě), bez ohledu na to, že notoriety jsou jako důkazy v trestním řízení nepřípustné. Soudy pak skutečné důkazní řízení v dané otázce neprovádějí, dokonce ignorují důkaz opaku. »Zjištění« Ústavního soudu vyvrací případ dvou bývalých příslušníků StB už třikrát odsouzených pro účast v tzv. akci »ASANACE«, pro kterou byli stíháni již za minulého režimu a odsouzeni tehdy nebyli nikoli z politických důvodů, ale proto, že se jejich možnou trestnou činnost nepodařilo prokázat přes veškeré myslitelné úsilí v rámci trestního řádu. Tedy nebyla naplněna podmínka posunutí běhu promlčecí lhůty, resp. změny promlčecí doby na nepromlčitelnost, a přesto byli odsouzeni, ačkoliv trestnost jejich údajných trestných činů již předtím zanikla promlčením. Už jenom proto mají tato řízení inkviziční povahu.

CITACE 2. »Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. mění pouze dobu, ve které může k trestnímu stíhání dojít, a vymezuje jen určitý okruh trestných činů, u nichž se tak může stát, totiž těch, kde to princip rovnosti občanů před zákonem činí pro věrohodnost právního státu nutným… Ve skutečnosti není tato kategorie kriminality vůbec diskriminována, ale fakticky zvýhodněna tím, že časový bonus, dlouhá doba, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i zájem na včasném odstranění důkazů a obtíže dokazování po dlouhém časovém odstupu znesnadňují potrestání spáchaných činů.«

- Uplynutím doby, o které se zmiňuje věta první, však trestnost činu nevratně zaniká. Nejde o pouhé časové vymezení procesní »stíhatelnosti«, ta je až důsledkem hmotně právního zániku trestnosti činu, kterou již nelze nijak obnovit. Ostatně žádná mezinárodní smlouva ani Listina v této souvislosti nerozlišuje mezi hmotným a procesním právem. Z hlediska zákazu retroaktivity trestního práva je důležité pouze to, že nový zákon je použitelný pouze tehdy, je-li pro pachatele příznivější než ten předcházející. Nerozhoduje procesní nebo materiální povaha pozdějšího zákona, ale předpoklad jeho použití, zda je pro pachatele příznivější.

- Princip rovnosti občanů před zákonem nemůže popřít žádné absolutní lidské právo ani ve spojení s údajnou věrohodností právního státu. Naopak, věrohodný je jen stát, který uznává zákaz retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele jako absolutní lidské právo. Výjimkou je pouze tzv. norimberské právo, které je reakcí na dosud nejničivější válku, při níž zahynuly desítky milionů lidí. Lidé umírali nejen na frontách a při náletech, ale tzv. »podlidé« byli trýzněni a usmrcováni v koncentračních táborech novou průmyslovou metodou. Jejich těla mohla zaživa sloužit k pokusům, posmrtně jako surovina k dalšímu zpracování. Popravovalo se i pro výstrahu, vyvražďovaly se celé rodiny a vypalovaly se celé vesnice. Německý fašismus v nacistické formě plánoval a prováděl genocidu Slovanů a dalších »podlidí« až po jejich fyzické vyhlazení, pokud by se nedali poněmčit. To vše je s naší poválečnou realitou zcela nesouměřitelné.

- Údajné zvýhodnění pachatelů a projevená lítost, že už nelze všechny potrestat, jen prozrazuje hlavní motivaci Ústavního soudu. O jaké zvýhodnění jde, jestliže domnělí pachatelé už nemohou prokázat svou nevinu, protože časem zeslábly či se ztratily důkazy na jejich obhajobu v inkvizičním prostředí systematicky budovaném hlavními (dez)informačními toky, kde viník je dopředu znám a senzacechtivá veřejnost čeká jen na výši trestu a případnou skandalizaci konkrétních soudců, pokud soud nerozhodne podle jejího očekávání?

- V souvislosti s užitým termínem »kategorie kriminality« je vhodné připomenout, že právo na zákaz retroaktivity trestního práva není skupinové, ale individuální subjektivní právo, jehož naplnění nelze měřit úspěšností či neúspěšností určité skupiny ve střetu se státní mocí. Nestíhá se skupina, ale jednotlivec, byť by mohl patřit do určité skupiny, vůči níž se v citaci dává najevo přezíravý postoj ohledně opět individuální presumpce neviny každého z jejích »nepotrestaných« členů. Cílem trestního řízení je v prvé řadě zjištění pachatelů trestných činů, pokud byly spáchány, a teprve až pak jejich případné potrestání. Inkviziční a diskriminační povaha uvažování Ústavního soudu je zde zcela zřejmá.

- O jaký »časový bonus« tu jde, jestliže se celá úvaha vede v kontextu absolutního subjektivního individuálního lidského práva na zákaz retroaktivity trestního práva, kterému v dané souvislosti nekonkuruje žádné jiné absolutní lidské právo, takže je absolutně nezadatelné nezcizitelné nepromlčitelné a nezrušitelné? Není žádným zvýhodněním domnělého pachatele retroaktivní změna zákona, která protiústavně umožňuje obnovit již jednou nevratně zaniklou trestnost údajného činu, a na tomto základě pak zahájit trestní stíhání, které třeba již několik desetiletí nebylo přípustné právě pro promlčení. Celé to dokonce zní jako výsměch tehdy ještě budoucím obětem chystaných inkvizičních procesů.

CITACE 3. »Otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím spíše otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblasti těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního řádu, resp. ústavního pořádku České republiky, a tím nahrazují v jiných ústavách obvyklou kapitolu ústavy o základních právech a svobodách. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze principiálně stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat.«

- Ještě v r. 1995 zastávali někteří soudci Nejvyššího soudu právní názor, který se shoduje s naším: »Protože úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří do komplexu otázek trestní odpovědnosti, posoudí se otázka, zda je určitý trestný čin promlčen, či nikoli, i z hlediska časové působnosti trestního zákona (viz § 16 odst. 1 TrZ a vysvětlivky k němu). To pak znamená, že je-li podle zákona jednou trestný čin promlčen, jeho dodatečné prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem (viz § 5 zák. č. 198/1993 Sb.). Podle čl. 40 odst. 6 LPS totiž platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Není pochyb o tom, že otázka, zda určitý trestný čin promlčen je či není, patří do rámce posuzování jeho trestnosti už jen z toho důvodu, že promlčení je zákonným důvodem zániku této trestnosti.« (Šámal Pavel, Púry František, Rizman Stanislav: Trestní zákon, komentář, 2. vydání, C. H. Beck/SEVT, 1995, s. 390-391). Právě okolo této otázky se následně rozhořela tzv. válka soudů.

Čestmír KUBÁT, právník


Přečtěte si pokračování 13.10. v 10.00h.:


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 33 hlasů.

Čestmír KUBÁT

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


ilm557
2021-10-13 09:38
KAPITALISTICKÝ REŽIM DOVRŠIL SVÉ VÍTĚZSTVÍ.A JAK ZNÁMO
VÍTĚZSTVÍ V SOUČASNÉ DOBĚ VE VOLBÁCH JE ZÁLEŽITOSTÍ DVOU A PŮL
MILIONU DŮCHODCŮ, A PROTOŽE VŠICHNI PROTAGONISTÉ TĚCHTO STRAN BYLI
PROTI DŮCHODCŮM / ZVYŠOVÁNÍ DŮCHODŮ/ NIKDO Z NICH NENÍ BLÁZEN, ABY
BYL PROTI SOBĚ. a CO V TOM TEDY JE ? ŽE BY NĚJAKÝ TRIK, NEBO PODVOD ?
JAK JE KONTROLOVÁNA ELEKTRONICKÁ CESTA Z VOLEBNÍCH MÍSTNOSTÍ, AŽ K
ÚSTŘEDNÍ VOLEBNÍ KOMISI ? ASI NIJAK, ŽE, VÍME PŘECE CO SE
ODEHRÁVALO V USA, PRÝ V TÉ ŠPIČCE DEMOKRACIE. PODVOD NA PODVOD.
svaty_vaclav
2021-10-12 16:47
Ústavní soud rozbitého Československa v čele s právníkem BD
Rychetským je pravým vítězem letošních parlamentních voleb 2021.
Rychetský nechal těsně před volbami změnit volební pravidla tak, aby
pravice a reakční strany v rozbitém Československu měly otevřenou
cestu ke konečnému ekonomickému řešení ve státě po zfalšovaných
volbách 2021. Všichni, kdo pravicové strany volili a teď se na úkor
komunistů smějí a radují, zapláčou, až se jim pravice začne hrabat
v peněženkách a majetku, a až nastane konečná likvidace zbytků
Československa, protože Havel si to tenkrát ještě nedovolil.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama