Reklama
Rozhovor Haló novin s literárním historikem Alexejem Mikuláškem

Musíme se naučit svobodně naslouchat a diskutovat

Čím se vlastně zabývá literární historik?

Stručně vzato, literární historik poznává – nejdříve jen sám pro sebe, a v této fázi ho práce musí bavit – na základě pramenného výzkumu literární texty a díla, literární směry, žánry a skupiny, osobnosti slovesné kultury a instituce jako historické jevy. Na to bych položil důraz, protože nehistorický pohled na historické jevy nám brání v jejich porozumění, v pochopení. Legenda se nám přece může jevit jen jako upravená pohádka pro hlupáky a projev náboženských předsudků, knížky lidového čtení a mravoučné povídky jako »výplach mozku« a triviality, české nebo slovenské národní obrození jako projev českého separatismu a protiněmecké a protimaďarské nenávisti »slovanských buranů«, budovatelská píseň jako projev totalitarismu (»totality«), fanatismu a chorobné touhy zapáchat, dějinný literární obraz etnických a jiných menšin jako pohříchu stereotypní: literární prezentaci žen pak vidíme jako konzervativně sexistickou a podřízenou mužským penisům.

Všechny výroky zde uvedené – podle mého soudu – jsou projevem primitivního, nehistorického přístupu k historickým jevům. Historik musí pochopit různé jevy v jejich historickém ukotvení, příčinách, omezeních – a samozřejmě ve vývoji a v různých transformacích. Musí poznat, pochopit, a být velmi opatrný s apriorními odsudky – literární historik ani kritik není prokurátor, i když si na něj někdy hraje.

Extrémně důležité se mi jeví vědět, trochu filozoficky napsáno, co si doba (její aktéři, oběti i vítězové) myslí o sobě, co si jiné doby myslely o svých předchůdcích a co si my dnes myslíme o nich, o jejich bytí a myšlení. Jednou bude kdosi posuzovat i naši vědu o literatuře a uměleckou literaturu – za padesát, sto nebo pět set let. Nepochybně bude muset přihlížet k podmínkám, v nichž je nám dáno žít a pracovat, v nichž musíme působit.

Částečně si za to můžeme sami, ostatně i vztah k nedávné minulosti o tom svědčí – s vaničkou jsme vylili dítě a literaturu let 1948-1989 jsme primitivně rozdělili na »bojující s totalitou« a »posluhující totalitě«. Docenit její mimořádné a diferencované hodnoty dílem nechceme, dílem neumíme. Kdysi se tento přístup, naroubovaný na třídní pojetí společnosti a kultury, nazýval »vulgární sociologismus« a byl potírán, dnes mám obavu, že opanoval pole, naroubován na západní schémata při vedení studené války.

Hnidopich by mohl namítnout, že vaše profese již moc »nefrčí«, že není ani potřebná pro současnou společnost. Co vy na to? V čem spatřujete stálý význam vašeho oboru?

Čas od času slýchávám, že humanitní vědy jsou na univerzitách přebujelé a nepotřebné, nejen od hnidopichů. Tyto řeči se dají vhodně využít pro případ, kdy je třeba z univerzity nebo akademického pracoviště někoho propustit, nějaké pracoviště zrušit, delimitovat, sloučit, cosi optimalizovat, tedy ušetřit. Tento proces »šetření« začal na Slovensku a je docela dobře možné, že se přelije i k nám.

Ale bez kvalitní přípravy učitelů – a tím nemíním jen tvůrčí teoretickou didaktiku nebo náslechy a výstupy na praxi – do škol nenastoupí kvalitní učitelé, znalí svého oboru. Tedy odborníci, což platí zvláště pro učitele středoškolské, samozřejmě i začínající pedagogy vysokoškolské, pro muzejní a archivní pracovníky, lektory a další. Bez humanitních věd a pochopení kulturních odlišností nelze vykonávat ani kvalitní žurnalistiku, diplomacii, politiku.

Nejsem si úplně jist tím, zda literární historie je profese, snad jen na univerzitách, akademiích, snad v některých muzeích a archivech je součástí pracovních povinností, za něž je člověk nějak, většinou bídně, placen. Nebo »honorován«. Ani spisovatelé se svou »profesí« neuživí, nečetné výjimky jen potvrzují pravidlo, a ti se musí přizpůsobit komerci, očekávání nebo přímo ideologickému zadání.

Humanitní vědy, a mezi nimi i věda o literatuře a její mediálně nejatraktivnější část (tou však není historie, ale kritika a esejistika), jsou potřebné vždy, i když nepřinášejí okamžitě to, co od nich zadavatelé úkolů a hlídači peněžních toků očekávají. Nářky na přebujelou administrativu, složitý grantový systém, na necitelné hodnocení vědecké práce jen na základě tzv. impaktovaných výstupů, podceňování pedagogické a jiné práce, autoritářství a ekonomizace kritérií, to by byla obsáhlá látka pro jiný rozhovor. Netýkal by se jen České republiky.

Čím jste se zabýval v období pandemie, kdy fungovaly především profese nezbytné pro chod společnosti?

Vzhledem k tomu, že se literaturou ani vědou o ní nemohu »uživit« a možnosti působení například na české univerzitě jsou pro mne, mírně řečeno, omezené, pracuji takto v blízkém zahraničí, působím už dlouhá léta jako středoškolský učitel českého jazyka a literatury. Jakkoli by se mohlo zdát, že jde o ubíjející práci se studenty, kteří se učit nechtějí a o humanitní vědy zájem nemají, že jde o práci, která odnímá čas, jenž by byl lépe využitelný v knihovně nebo v archivu či na katedře, není tomu tak zcela. V době pandemie jsem sice vedl výuku online přes kameru, podobně jako tomu bylo na školách vysokých, což je sice namáhavější a méně výkonná forma práce, ale některým studentům, zvláště individuálně nadaným a motivovaným, skvěle vyhovující.

Učím na jedné výběrové škole v Praze a zpětná vazba v podobě dialogu i respektu k odlišnosti je nutná, abychom nežili v nějaké interpretační bublině, vnucované »mienkotvornými« médii, vlastními předsudky nebo jazykem viditelných školních autorit (i anonymizované moci). Musíme se naučit relativně svobodně naslouchat a diskutovat. Je to velmi těžká práce.  

Má generace ještě v době školní docházky chodívala na exkurze do Památníku národního písemnictví v Praze. Kde v současnosti sídlí a co je tam vlastně nyní k vidění?

Památník národního písemnictví (PNP) jsem navštěvoval v letech osmdesátých a devadesátých, zejména jeho Literární archiv, v němž jsou uloženy listinné pozůstalosti literárních osobností - byly dílem pečlivě zpracovány, katalogizovány, dílem na archivní zpracování teprve čekaly. Rozsáhlá je i knihovna PNP. Bohužel v posledních letech jeho archivních a knihovních služeb nevyužívám, rychlejší je pro mne přístup do digitalizovaných fondů Národní knihovny v Praze. Některé knihy máte k dispozici zcela bezplatně, nebo jen za roční čtenářský poplatek 100 korun, samozřejmě online.

Co se týče expoziční činnosti Památníku, stačí se podívat na jeho webové stránky (https://pamatniknarodnihopisemnictvi.cz) a na kalendář akcí. Určitě by mne zajímala výstava prací – ilustrací Františka Skály v Domě U Kamenného zvonu, kterou Památník pořádá ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy (trvá do 29. srpna).

A pokud vím, je sídlem PNP stále Strahovské nádvoří 1. Je jen velká škoda zrušené expozice Aloise Jiráska a Mikoláše Alše v letohrádku Hvězda. A důsledků restitučních nároků, ale to by byla jiná kapitola.

Může takováto paměťová instituce zaujmout současné mladé lidi? Pokud ano, čím?

Všechny výstavy nebo expozice, jistě nejen v PNP, ale například i v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze, cosi ukazují, reprezentují přímou ukázkou, obracejí se k našim smyslům, zejména zraku. To ve světě, který dává přednost vizuálnímu předvádění, je výhoda, ostatně už J. A. Komenský o něco podobného usiloval. Optimální je, když muzeum přestane být jen »kamennou institucí« s vitrínami a exponáty a mluveným slovem průvodce, když nabízí řadu aktivit, například kvízy, videa, pracovní listy apod., které mladé lidi zaujmou, probudí v nich zvídavost a soutěživost. Důležité je, aby si exponát (byť asi kopii originálu) mohli »osahat«, knihu prolistovat, zapojit se do nějaké tvořivé aktivity. Totéž se týká i tvůrčích dílen, samozřejmě profesionálně připravených.

Pohlédneme-li do staré literatury - stačí několik desítek let staré - vidíme, jak se mění jazyk. Neobáváte se, že čistota českého jazyka nebude zachována, když do naší mateřštiny proniká tolik cizích, zejména anglických slov?

Jazyk se vyvíjí a jeho »čistota« je věcí hodnotového kompromisu uzavřeného mezi uživateli jazyka a historickým stavem gramatiky, syntaxe a slovní zásoby. Do mluvené podoby češtiny v devatenáctém století (i dříve) silně pronikaly prvky regionálně německé, též slangismy a argotismy (výrazy z hantýrky – pozn. aut.). Ještě za národního obrození dělaly děti aufgáby a übungovaly; ještě můj dědeček chodil na pajtl, na gample a zapošíval futro...

Dnešní mluvený jazyk jakoby »válcuje« angličtina, zvláště ta »komputerová« a »elektronická«, jistě nejen mluvenou češtinu, ale i němčinu nebo ruštinu. Horší je to s psaným projevem v médiích, s projevem pociťovaným jako »vyšší«, s projevem rétorickým a vůbec na veřejnosti pronášeným. Výrazy »hejtovat«, »čejndžnout«, »bejt redy/ready«, »čeknout/checknout« a desítky a stovky dalších mají přece pěkné české ekvivalenty a jsou v kultivovaném projevu nemístné. Mluvčího degradují. Věty jako »být vo ničem« (nebo »být o něčem jiném«), »mít hezkej den« nebo makaronské »vo co gou« mluvčího zařazují do určité sociální skupiny: těch, kdo bezmyšlenkovitě a ochotně opakují fráze.

Problém nevidím v tom, že do naší mateřštiny pronikají cizí slova, tomu se žádný jazyk neubrání, ale v neschopnosti diferencovat gramaticky a stylově vhodné od nevhodného, substandardního. Tedy vpád buranského jazyka do prostoru, v němž nemá co dělat a nemá »posvětitele« Hrabalova nebo Haškova typu.

Mohu se vás jako literárního historika zeptat, jak se vám líbí zákonem daná možnost u ženských jmen volit podobu příjmení i bez -ová, tedy v mužském tvaru? Je to v souladu se zásadami českého jazyka?

To je spíše otázka pro jazykovědce, i když se v důsledcích týká každého z nás. Možnost volit příjmení bez slovotvorné přípony -ová neznamená, že se hned nebo později vyrojí řada jmen typu Vlasta Pražák, u kterých snad budeme na rozpacích, zda je to Vlastimil Pražák, nebo Vlasta Pražáková. Myslím si, že v tomto smyslu bude zákon jakousi zkouškou toho, co čeština vydrží, resp. jak je pevná a silná, jaký představuje »chrám«, jakou »tvrz«, jak kdysi napsal Pavel Eisner.

Některé výjimky bych přesto pochopil a toleroval. Marylin Monroe je podoba jména ustálená i v češtině, stejně jako Paris Hilton; podoba Monroeová se neujala, příjmení Hilton může mít i podobu Hiltonová. Příjmení žen arabského nebo asijského původu rovněž nemusejí být přechylována: zde by mělo záležet na uživatelích, jaké podobě příjmení dají přednost. Paní/slečna Čang, paní Wang nebo Al-Khaled, nebo Čangová, Wangová, Al-Khaledová? Souvisí to jistě rovněž s identitou, tedy národní sebeidentitou uživatele jazyka a s jeho kulturními preferencemi. Tzv. genderově korektní jazyk je pak jen módní výstřelek, tedy alespoň doufám. Na »hostku« bych si zvykal jen nerad.

Jste také spisovatelem, což je profese velice široká. Dneska prakticky každý, kdo napíše byť jen jednu knihu, se považuje za spisovatele, a knižní trh je naprosto přesycen. Mnoho autorů publikuje svá díla vlastním nákladem. Nevidíte určitou devalvaci této profese? Doby, kdy »pan spisovatel« byl veličinou - vzpomeňme, jakou váhu měla Božena Němcová, Alois Jirásek, Karel Čapek... - jsou asi ty tam.

Mám obavu, že představa Pana Spisovatele, kohosi odtrženého od života a nezávislého na financích, je dost stereotypní. Skutečnými autoritami ještě za starého Rakouska byli pan starosta, farář a učitel, resp. řídící učitel. Nikoli však spisovatel, i když se takto deklaroval na přebalu knihy. Jistě znáte přirovnání »být hladový jako spisovatel« nebo »mít hlad jako herec«. Relativně slušné ekonomické zázemí měla Božena Němcová, jen když »paní komisarku« podporoval její manžel, což jí jistě nic neubírá na genialitě. Alois Jirásek dal přednost jistější profesi středoškolského učitele, »profesora na střední škole« (dříve to byl titul), před studiem na výtvarné akademii a jen obrovský úspěch jeho knih mu umožnil učitelský úvazek na pražském gymnáziu postupně krátit. I Karel Čapek měl civilní zaměstnání mj. jako redaktor Lidových novin, jakkoliv patřil k lépe honorovaným autorům – známým ve světě zejména díky »kolektivnímu dramatu« RUR. Spisovatelskou činností »na plný úvazek«, prostřednictvím stipendií Českého literárního fondu i honorářovou politikou, se ještě tak mohl živit vynikající spisovatel za socialismu, ale po listopadu 1989 to už možné nebylo – pokud jste neměli jiný příjem, samozřejmě. Těch několik málo spisovatelů »na volné noze« na tom dnes nic nezmění.

Obrovské publikační možnosti, ještě v devadesátých letech nemyslitelné, jsou dané internetovou sítí a weby umožňujícími prezentaci původní tvorby nezávisle na dražším tištěném slově. Jsou publikovány, elektronicky i printově, tisíce knih překladové i původní provenience, odborné i beletristické, ale drtivá většina z nich ve směšných nákladech, nebo »jen« na webu. Knihy jsou nejednou dotované samotnými autory (někdy desítkami tisíc korun) nebo z ministerských či jiných fondů, samozřejmě účelových, často nezbývá ani na honorář, dokonce u vědeckých publikací bývá podmínkou grantové podpory, že se nesmí vyplatit autorský honorář. Mimochodem – za jediné své publikované dílo jsem nedostal honorář. Zatím jsem však ani za jedinou knihu a edici nemusel nic zaplatit. Mám si gratulovat?

Rovněž skutečnost, že jsem »oficiálně« označován za »spisovatele«, tuším na Wikipedii, je určitým projevem degradace statusu uměleckého slovesného tvůrce, protože jsem sice vydal několik knih jako autor a spoluautor, editoval i několik sborníků a jedno časopisecké číslo, ale s vlastním uměleckým (umělým) slovem pracuji jen výjimečně a vždy je v tom prvek spekulace, efekt vědecké práce, cosi jako přiložený »lakmusový papírek« na cizí text. Tedy - nejsem spisovatelem ve smyslu, v němž je toto slovo užíváno v české literární tradici i pojmově ustáleném významu.

Působíte také jako lektor tvůrčího psaní. Je možné se něčemu takovému naučit, aniž by člověk měl talent?

To platilo v minulosti, ostatně hodně veřejných informací o mně je zastaralých. Pracuji sice několik let jako lektor, ale českého jazyka a literatury na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře, kde tvůrčí psaní vyučují moji kolegové, a jistě dobře. Na tvůrčím psaní je ovšem přínosné, že si můžete nebo musíte počínat jako spisovatel (hodný toho označení), že byste např. měli různé styly, hlediska, různé poetiky tvůrčím způsobem napodobovat, třeba i zveličovat a parodovat, nebo naopak kontaminovat, nechat se jimi alespoň inspirovat. Nejde jen o zjištění, jak by určitou látku ztvárnili Karel Čapek – a Franz Kafka (např. »v zámku a v podzámčí«, kdybychom si vypůjčili syžet známého díla), ale také o hlubší vhled do techniky psaní a poetiky. Můžete se takto naučit, co se skrývá pod pojmy jako jamb, daktyl či trochej, sonet či pásmo, ale také palinodie či epithalamion, abych jmenoval jevy méně známé. To jsou samozřejmě známé postupy.

V poslední době se snažím o něco jiného, a to dekomponovat literární texty tak, aby vyniklo jejich mistrovství a neopakovatelnost, ale také lacinost a jen vnějšková efektnost. Ano, jistý talent potřebuje spisovatel i literární vědec. Existuje i talent vnímat umělecké slovo, talent číst ho nejen doslova, ale slyšet i ty doprovodné a skryté významy; zvláště v poezii jsou daleko důležitější.

Monika HOŘENÍ


PhDr. et PaedDr. Alexej Mikulášek, PhD. (*1962 v Brně) studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, Filozofické fakultě Karlovy univerzity, dále na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře, kde externě působí. Učí rovněž na střední škole v Praze. Z obdržených ocenění jmenujme Cenu Unie českých spisovatelů a Pamětní medaili Spolku slovenských spisovatelů.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.4, celkem 22 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama