Reklama
Německý prezident při projevu na zahájení výstavy.

Válka proti SSSR byla vražedným barbarstvím

Vystoupení německého spolkového prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera při zahájení výstavy Rozměry zločinu. Sovětští váleční zajatci ve druhé světové válce v Německo-ruském muzeu, Berlín-Karlshorst, 18. června, u příležitosti 80. výročí přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Projev zaznamenán na jeho webové stránce.

Pro nikoho není snadné připomínat si hrůzy minulosti. Potlačená vzpomínka, nepřiznaná vina se však nikdy nestane lehčí, naopak stává se stále těžším břemenem.

Boris Popov se dožívá 22. června 1941 jako mladý tankista 19 let a jeho jednotka se nachází několik kilometrů od Minsku. Ráno 22. června po snídani, jak říká, vyšel se svými kamarády na zahradu, aby se vyhřívali na slunci. Boris Popov slyší první výstřely a výbuchy, leží v trávě. Je neděle. Dva z jeho spolubojovníků jsou zabiti hned v prvním boji, jeho tank je zničen. Velitel pluku nařídí ústup. Vojáci se vydali pěšky do Minsku. Nevědí, že tam na ně již čeká německý wehrmacht. Tak padne Boris Popov do německého zajetí.

První tábor, do kterého je odvezen, je Drozdy, pět kilometrů severně od Minsku, což není skutečný tábor, ale shromaždiště pod širým nebem. Záběry z německého filmového týdeníku z těchto dnů ukazují toto místo jako obrovské prostranství ohrazené ostnatým drátem, kde v letním parnu sedí nebo stojí v prachu tisíce a tisíce sovětských vojáků a důstojníků. Někde v tomto davu je Boris Popov. K německým záběrům z kroniky slyšíme vypravěče říkat: »Tváře těchto podlidí jsou poznamenány hrabivostí a vražedností.« Ve skutečnosti vidíme tváře naprosto vyčerpaných zajatců sužovaných hladem a žízní. Jen v Drozdech padnou za oběť desítky tisíc lidí. S údajnými »politickými komisaři« Rudé armády se podle pokynů wehrmachtu nemělo zacházet jako s válečnými zajatci, ale měli být »vyřízeni na místě«.

Boris Antonovič Popov, voják a veterán Rudé armády, zemřel před rokem 20. června 2020 ve věku 98 let. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale jeho příběh mi byl vyprávěn. Sám Popov nám o tom vyprávěl na přednáškách a v projevech a naposledy před pěti lety v dokumentárním filmu berlínsko-braniborské rozhlasové stanice. Popov v něm sedí na lavičce v parku v Minsku, kde žil od roku 1950. Měl štěstí. Válku přežil. Měli jsme štěstí, že nám mohl vyprávět svůj příběh. Je to příběh jednoho vojáka. A válka, o níž vypráví, začala o dva roky dříve německou invazí do Polska – dva roky, během nichž druhá světová válka zasáhla velkou část Evropy ničením, okupací a tyranií. To, co následovalo, co začalo 22. června 1941, bylo rozpoutání nenávisti a násilí, radikalizace války směřující k iluzi totálního vyhlazení. Německé tažení bylo od prvního dne vedeno nenávistí: antisemitismem a antibolševismem, rasovou mánií vůči slovanským a asijským národům Sovětského svazu.

Ti, kdo vedli tuto válku, zabíjeli všemi možnými způsoby, s nebývalou brutalitou a krutostí. Ti, kteří za to byli zodpovědní a kteří se ve svém nacionalistickém blouznění odvolávali dokonce na německou kulturu a civilizaci, na Goetha a Schillera, Bacha a Beethovena, znesvětili veškerou civilizaci, všechny zásady lidskosti a práva. Německá válka proti Sovětskému svazu byla vražedným barbarstvím.

Ať je to pro nás jakkoli těžké, musíme na to pamatovat! Vzpomínka na toto peklo, na absolutní nepřátelství a odlidštění druhého – tato vzpomínka zůstává pro nás Němce závazkem a pro svět mementem.

V prvních měsících války, v létě 1941, byly zabity, vyhladověny a zastřeleny statisíce sovětských vojáků. Ihned s postupem německých vojsk začalo také vraždění židovských mužů, žen a dětí popravčími četami SD, SS a jejich pomocných jednotek. Statisíce civilistů na Ukrajině, v Bělorusku, Pobaltí a Rusku se staly oběťmi bombardování, byly neúprosně pronásledovány a vražděni jako partyzáni. Města byla zničena, vesnice vypáleny. Na starých fotografiích vystupují ze zdevastované krajiny jen ohořelé kamenné komíny.

Nakonec bude Sovětský svaz oplakávat 27 milionů mrtvých, 27 milionů lidí nacistické Německo zabilo, zavraždilo, nechalo vyhladovět, přivedlo k smrti nucenými pracemi, 14 milionů z nich byli civilisté. Nikdo nepřinesl v této válce tolik obětí jako národy tehdejšího Sovětského svazu. Přesto se tyto miliony lidí nezapsaly do naší kolektivní paměti tak hluboko, jak by si jejich utrpení a naše odpovědnost žádaly.

Tato válka byla zločinem – zrůdnou, zločinnou agresivní a vyhlazovací válkou. Každý, kdo dnes cestuje na místa, která tato válka zpustošila, a setkává se tam s lidmi, si 22. červen 1941 připomene i bez pamětního dne. Stopy tohoto dne lze nalézt u starých lidí, kteří jej zažili jako děti, i u těch mladších, u jejich vnuků a pravnuků. Najdete je od pobřeží Bílého moře na severu až po Krym na jihu, od baltských dun na západě až po Volgograd na východě.

Voják wehrmachtu Paul Hohn, umístěný v běloruském Berazinu, si 31. ledna 1942 poznamenal: »Jsou tři hodiny odpoledne. Za poslední hodinu byli zastřeleni všichni Židé, kteří zde ještě žijí, 962 osob, žen, starců a dětí. [...] Akci provádí dvacetičlenné komando Stapos. Střídají se dva muži najednou. Židé jdou po jednom [...] sněhem [...] k jámě, do které vstupují jeden po druhém a vleže jsou jeden po druhém zastřeleni. [...] Takto se vymýtí mor. Z okna mého pracoviště je ghetto vidět na 500 metrů a zřetelně je slyšet křik a výstřely. Je škoda, že tam nejsem.«

Každá válka přináší zkázu, smrt a utrpení. Ale tato válka byla jiná. Bylo to německé barbarství. Stála miliony životů, zpustošila kontinent a ve svých důsledcích rozdělila svět na několik desetiletí. Válka a její dědictví také rozdělily naši paměť. Ani tři desetiletí po pádu železné opony se toto rozdělení nepodařilo překonat. Zůstává břemenem pro budoucnost. Naším úkolem je to změnit, k čemuž je naléhavě zapotřebí vynaložit více úsilí napříč hranicemi – v zájmu minulosti, ale především v zájmu mírové budoucnosti budoucích generací na tomto kontinentu! Proto jsme dnes zde, na historickém místě, v muzeu, které podporuje 17 institucí ze čtyř zemí. Před touto budovou vlají jejich čtyři vlajky.

Ale my Němci? Podíváme se vůbec tam, na příliš neznámý východ našeho kontinentu? Kdo v Německu ví o Malém Trostinci u Minsku, kde bylo v letech 1942-1944 zavražděno nejméně 60 tisíc lidí? Nebo vesnici Chatyň, která byla v létě 1943 srovnána se zemí a všichni její obyvatelé, z toho polovina dětí, byli zabiti? Kdo ví o Korjukivce na severu Ukrajiny, kde během dvou dnů padlo za oběť největší a nejbrutálnější trestné akci druhé světové války 6700 mužů, žen a dětí? Kdo zná město Ržev nedaleko Moskvy, kde Rudá armáda utrpěla v nekonečné bitvě více než milion mrtvých a raněných? Kdo zná městečko Mizoč, před jehož branami byli v jediný den 14. října 1942 zastřeleni židovští obyvatelé? »Ticho a klid leží nad mrtvými pohřbenými pod zřícenými, trávou porostlými usedlostmi. Mlčení je horší než slzy a kletby.« Tak píše Vasilij Grossman na podzim roku 1943.

Ale nad tím tichem je slyšet příběhy těch, kteří přežili, sovětských válečných zajatců, nuceně nasazených, vysídlených civilistů, kteří byli okradeni o svůj majetek, vojáků Rudé armády, kteří měli zatlačit a porazit wehrmacht. Jedním z nich byl David Dušman, poslední osvoboditel Osvětimi, který zemřel před několika dny – stejně jako Boris Popov - ve věku 98 let. I on byl po celý svůj život svědkem.

V dopise své ženě píše Helmuth James von Moltke, který v srpnu 1941 pracoval ve vrchním velení wehrmachtu: »Zprávy z východu jsou opět hrozné. [...] Hekatomby mrtvol leží na našich ramenou.« Válka, o které von Moltke referoval, se vymykala jakýmkoli lidským měřítkům. Byli to však lidé, kteří ji vymysleli a uskutečnili. Byli to Němci.

A tak nás – generaci po generaci znovu a znovu – zanechává s mučivou otázkou: Jak k tomu mohlo dojít? Co věděli naši předkové? Co udělali?

Nic z toho, co se tehdy stalo daleko na východě, se nestalo náhodou. Einsatzgruppen bezpečnostní policie, SD, Waffen-SS a jejich pomocníci nevraždili a nedrancovali náhodně. Sledovali vyhlazovací mánii a vražedné plány, které byly vypracovány v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti a na příslušných říšských ministerstvech. A následovali wehrmacht, německé vojáky, kteří okrádali, obtěžovali nebo zabíjeli obyvatelstvo. Zločinná útočná válka měla na sobě uniformu wehrmachtu. Na jeho zvěrstvech se podíleli i vojáci wehrmachtu. Nám Němcům trvalo dlouho, příliš dlouho, než jsme si tuto skutečnost přiznali.

Plány, kterými se němečtí vojáci řídili, se nazývaly Generalplan Ost, Hunger- oder Backe-Plan a povyšovaly nelidskost na princip. Byly to plány zaměřené na vykořisťování a vyhladovění lidí, jejich vyhnání, zotročení a nakonec vyhlazení. Úředníci Hlavního úřadu říšské bezpečnosti plánovali vyhlazování s cynickou pečlivostí. Plánovali válku, v níž za nepřítele prohlásili veškeré sovětské obyvatelstvo od novorozenců až po starce. Tento nepřítel neměl být poražen pouze vojensky. Za válku, která mu byla vnucena, měl zaplatit svým životem, svým majetkem, vším, co tvořilo jeho existenci. Celá evropská část Sovětského svazu, celé oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska, měly být »vyčištěny« a připraveny na německou kolonizaci. Milionová města jako Leningrad, dnešní Petrohrad, Moskva nebo Kyjev měla být srovnána se zemí.

Ani sovětští váleční zajatci nebyli považováni za vězně. Byli zbaveni lidskosti. Wehrmacht neměl v úmyslu je živit. A němečtí generálové nepopírali Hitlerův záměr učinit z wehrmachtu vykonavatele tohoto zločinu. »Nepracující váleční zajatci budou hladovět.« To nařídil generální štáb v listopadu 1941. Boris Popov hladoví ve čtyřech různých německých zajateckých táborech od prvního do posledního dne svého zajetí. V Drozdech dostali až po 12 dnech půl litru vodové polévky, kterou si nabírali z litinové vany. Kromě hladu jsou smrtící i hygienické podmínky. Šíří se havěť, epidemie a nemoci. Válečný zajatec N. N. Danilov hlásí: »Nemocní a zdraví lidé leželi promíchaní. Po těle nám lezly vši a krysy.«

Na výstavě, kterou zde zahajujeme, můžete vidět zdánlivě nevinnou fotografii. Zobrazuje stovky stromů, které se tyčí k nebi. Při bližším pohledu si uvědomíte, že jsou to stromy bez listí, bez větví, bez kůry. Sovětští váleční zajatci je z kmenů seškrabávali holýma rukama, aby nezemřeli hlady. Fotografie nám dává představu o hrůze těchto táborů. Pocházejí ze zámku Holte-Stukenbrock ve Vestfálsku. Také místo zločinů, necelou hodinu cesty od mého rodného města – od místa, kde jsem vyrůstal a kde jsem se ve škole nedozvěděl nic o tom, co se tam před necelými dvěma desetiletími stalo.

Po Drozdech je Popov převezen do bývalého Stammlageru 352 v Masjukovščině, dnešní čtvrti Minsku. Jen zde zemřelo 80 tisíc válečných zajatců. Ale Popov má štěstí, pracuje jako asistent na poště vojenské správy. Na začátku roku 1942 je převezen do tábora v Gomelu, o dva měsíce později do Stammlagru IV B v Braniborsku. Své osvobození prožívá 23. dubna 1945 v Mühlbergu na Labi. Je výjimkou. Téměř šest milionů mužů a žen Rudé armády se stalo válečnými zajatci v Německu. Více než polovina z nich zahynula – většina v koncentračních táborech na východě.

Po osvobození může Popov poprvé po čtyřech letech napsat dopis své matce. Do Leningradu. Neví, zda je ještě naživu. Během německé blokády zemřel hlady milion Leningraďanů. Před několika lety Daniil Granin vyprávěl v Bundestagu o hrůzách blokády: »Smrt přicházela tiše, tiše jako myš, den za dnem, měsíc co měsíc, každých 900 dní. Jak se dalo uniknout hladu? [...] Oškrábali lepidlo z tapet a vyvařili kožené řemeny. Lékárníci v ústavech destilovali lak. Jeden jedl kočky a psy.« V zablokovaném městě sloužily jako jídlo nepředstavitelné věci. Granin ve svém nezapomenutelném projevu vyprávěl o zvěrstvech, která se mi jako prezidentovi této země těžko propouštějí přes rty. Tato záměrná akce, jejímž cílem nebylo město dobýt, ale vyhladovět ho během blokády, byla také součástí tzv. hladového plánu.

Matka Borise Popova blokádu přežila. V roce 1946 se Popov vrátil do Leningradu. Podaří se mu dokončit studia, ožení se a přestěhuje se s manželkou do Minsku, kde pracuje jako hlavní inženýr ve filmovém studiu Bělarusfilm. V této funkci se také v 70. letech vrací do Německa.

Zločiny spáchané Němci v této válce nás stále tíží. Dopadají na potomky obětí i na nás. Tíží nás, že to byli naši otcové, dědové, pradědové, kteří vedli tuto válku, kteří se podíleli na těchto zločinech. Tíží nás, že příliš mnoho pachatelů, kteří se dopustili nejzávažnějších zločinů, nebylo postaveno před soud. Tíží nás, že jsme obětem příliš dlouho upírali uznání.

Ti, kdo chtějí tyto stíny paměti osvětlit, nemusí cestovat daleko – najdou je na našem prahu. Nejde jen o bývalé zajatecké tábory jako Stukenbrock nebo Sandbostel. V Německu se nachází více než 3500 hrobů sovětských nuceně nasazených a válečných zajatců. Karlshorstské muzeum všechna tato místa shromáždilo a sestavilo jejich mapu. Stejně jako se na Západě navštěvují památníky druhé světové války, chtěl bych, aby mladí lidé navštívili zapomenutá místa na východě našeho kontinentu. Byl by to důležitý příspěvek ke společné paměti.

Měli bychom si to uvědomit, abychom nezatěžovali současné a budoucí generace vinou, která jim nepřísluší, ale kvůli nám samotným. Měli bychom vzpomínat, abychom pochopili, jak tato minulost přetrvává v přítomnosti. Pouze ti, kdo se naučí číst stopy minulosti v přítomnosti, budou moci přispět k budoucnosti, která se vyhne válkám, odmítne tyranii a umožní mírové soužití ve svobodě. A proto bychom měli vědět, že místa jako Mizoč, Babyj Jar a Korjukivka na Ukrajině, jako Ržev v Rusku, jako Malý Trostinec a Chatyň v Bělorusku, že tato zapomenutá místa jsou také místy německé historie.

Skutečnost, že po tom všem, co se stalo, jsou dnes Němci v Bělorusku, na Ukrajině nebo v Rusku pohostinně přijímáni, jsou vítáni, vřele přijímáni, to není nic menšího než zázrak. Skutečnost, že jsem byl před šesti lety, v den výročí konce války, přijat jako německý ministr zahraničí ve Volgogradu, bývalém Stalingradu, velkým zástupem veteránů – vzpřímených a hrdých ve svých uniformách, které jim byly příliš velké, s rukama zdviženýma k vojenskému pozdravu a se slzami v očích – je jednou z dojemných, formujících vzpomínek mého života.

Moje prosba zní: v tento den, kdy vzpomínáme na miliony mrtvých, si také uvědomme, jak vzácné je smíření, které vyrostlo nad hroby. Z daru smíření vyplývá pro Německo velká odpovědnost. Chceme a musíme udělat vše pro ochranu mezinárodního práva a územní celistvosti na tomto kontinentu a usilovat o mír s nástupnickými státy bývalého Sovětského svazu a mezi nimi s Ruskem.

Boris Popov obdržel v roce 2007 dopis od německého sdružení Kontakte. Byl požádán, aby svůj příběh vyprávěl v dopise. Až do své loňské smrti přednášel a hovořil jako svědek současnosti ve školách a před posluchači v Bělorusku a Německu. V březnu 2020, jen několik měsíců před svou smrtí, mu byl udělen Řád za zásluhy Spolkové republiky Německo. Vím, že nás vdova po Borisi Popovovi a její vnučka sledují prostřednictvím živého vysílání v Minsku. Rád bych vás touto cestou srdečně pozdravil.

Na otázku jednoho berlínského studenta, co cítí, když vzpomíná na dobu svého věznění, Popov odpověděl: »Nutně se nabízí otázka: nebylo by načase, aby lidstvo zásadně odmítlo války a řešilo mírovou cestou, ve vztahu vzájemného respektu, i ty nejsložitější otázky?«

Evropa byla již dříve blíže odpovědi než dnes. Před desetiletími, navzdory napětí a blokové konfrontaci, panoval na obou stranách železné opony také jiný duch. Mám na mysli ducha Helsinek. Uprostřed vzájemné hrozby jaderného zničení vznikl proces, který pomohl zabránit nové válce tím, že uznal společné zásady a spolupracoval. Tato cesta, která vedla k Závěrečnému aktu z Helsinek, je již téměř půl století stará. Nebylo to ani snadné ani jednoduché. Byla to však cesta, která vedla mimo logiku eskalace a nebezpečí vzájemného zničení. A mnohem víc než kamenitých cest se bojím stagnace a odcizení.

Mám velké obavy, že smutná historie se sama stává stále více zdrojem odcizení. Pokud se zpětný pohled zúží na jedinou národní perspektivu, pokud se výměna informací o různých perspektivách paměti zastaví nebo je popřena, pak se historiografie stává nástrojem nových konfliktů, předmětem nových záští. Jsem přesvědčen, že historie se nesmí stát zbraní!

To nás totiž spojuje: Nevzpomínáme se zády k budoucnosti, ale s pohledem upřeným do budoucnosti, s jasným a hlasitým voláním: Už nikdy takovou válku! Vím, že tuto výzvu sdílím s mnoha a mnoha lidmi v Polsku a pobaltských státech, na Ukrajině, v Bělorusku a Rusku, ve všech nástupnických státech Sovětského svazu. Právě vám, občanům všech zemí, které trpěly německou vyhlazovací válkou, dnes adresuji svá slova: Nedovolme, abychom se znovu setkávali jako nepřátelé; nedovolme, abychom v druhém přestali rozpoznávat lidskou bytost. Nedovolme těm, kteří mluví o národní aroganci, pohrdání, nepřátelství a odcizení, aby měli poslední slovo. Paměť nás musí sbližovat. Nesmí nás to znovu rozdělit. Budoucnost - lepší budoucnost je v našich rukou.

Zde, v tomto domě, byl zpečetěn konec války. My Němci jsme v tomto ohledu příliš dlouho selhávali, pokud jde o zločiny páchané na východě našeho kontinentu. Je čas to napravit. Proto jsme dnes tady v Karlshorstu. Jsme tu, abychom si připomněli 27 milionů mrtvých, 14 milionů civilních obětí. Jsme tu, abychom si připomněli obrovský přínos mužů a žen, kteří sloužili v řadách Rudé armády, která bojovala proti nacistickému Německu. Vzpomínáme na jejich odvahu a odhodlání, na miliony lidí, kteří spolu s americkými, britskými a francouzskými Spojenci a mnoha dalšími položili své životy za osvobození od nacistické tyranie.

Ujišťuji, že si hluboce vážím jejich boje proti, jak píše Jehuda Bauer, »nejhoršímu režimu, který kdy sužoval tuto planetu«. Skláním se před ukrajinskými, běloruskými a ruskými oběťmi – před všemi oběťmi na území bývalého Sovětského svazu.

(Citováno podle blogu R. Seemanna, kráceno)

FOTO- www.bundespraesident.de/Guido BERGMANN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 55 hlasů.

redakční zpráva

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama