Reklama
FOTO - Essential Communication
Rozhovor Haló novin s Natálií Ivanovnou Koněvovou, dcerou maršála Koněva

Dívat se jeden druhému do tváře, ne zatínat pěsti

Dceru maršála Koněva, Natálii Ivanovnu, nemohly nechat chladnou události kolem sochy jejího otce v Praze, na náměstí Interbrigády. V jednom ze svých rozhovorů uvedla, že by si přála, aby socha byla vyslána do Ruska a vztyčena v Moskvě. Teď Natálie Ivanovna v rozhovoru pro Halo noviny okomentovala návrh bývalého ministra zahraničí ČR Karla Schwarzenberga přemístit tento pomník na jedno z pietních míst v Praze.

Dne 26. ledna t. r. bývalý ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg uveřejnil v deníku Právo svůj komentář, ve kterém navrhl přemístit sochu vašeho otce na některé z pietních míst Rudé armády v Praze, kde by nehrozil žádný další útok. Jak se díváte na tento návrh?

Myslím si, že v tomto komentáři je velká pozitivní myšlenka. Zdá se mi, že právě teď je ta nejvhodnější doba přesunout sochu na nějaké důstojné místo v Praze.

Nás, členy rodiny, tato záležitost samozřejmě zajímá nejvíc, ale možná by už bylo načase, aby i zastupitelé naší země v ČR zahájili nějakou činnost.

Podle mě je velmi důležité tuto konstruktivní iniciativu Karla Schwarzenberga podpořit, protože je rozhodně velmi špatný nápad jakkoliv narušovat a ničit letité a nutno říci vynikající vztahy mezi Československem, později Českou republikou, a Ruskem. Je to hloupé, musíme je budovat a směřovat k dobru, vzájemné vstřícnosti a lidskosti.

Zde bych ráda zdůraznila, že všechno, co se stalo, vnímám především jako politickou akci, která vyvěrá z určitých současných trendů, jež probíhají v samotné české společnosti.

Mimochodem, dobře víme, že v Československu v roce 1945 fungovaly různé síly, víme dobře, že například situace kolem Pražského povstání byla velmi komplikovaná. Jak říkám, byly tam různé síly, které se snažily zatáhnout do tohoto mnohostranného dialogu představitele všech zúčastněných zemí a spojenců.

Pro nás, rodinu maršála Koněva, jak jistě chápete, je velmi těžké opomenout nebo přehlížet to dění kolem sochy a to všechno, co se událo: byla to velmi, velmi nedůstojná akce, velmi ponižující, se všemi těmi maskami, triky, předváděním. Přitom, nakolik tomu rozumím, politické síly, které o této akci rozhodly, jasně ukázaly, že za ní bylo nějaké kolektivní rozhodnutí.

Ale tyto síly dnes fakticky nebojují s přítomností, nýbrž s minulostí, přičemž ta minulost je jejich vlastní…

Je důležité zmínit, že teď nastala doba, kdy jsme, zdá se, už začali vnímat minulost jen z pohledu dnešního dne, který vůbec není jednoduchý. Vztahy v Evropě jsou teď velmi složité, jak mezi evropskými zeměmi, tak i s naší velkou vlastí. Prožíváme teď nějaký výjimečný okamžik a ta minulost se chtě nechtě stává součástí toho složitého dialogu dneška.

Lidé, kteří uvažují střízlivě, by se měli zamyslet nad tím, že události května roku 1945 v Praze: osvobození, zničení německé armády, která chtěla dobýt celý svět, bychom mohli vnímat jako velké sjednocení a oslavu, Praha přece byla tím středem, kde skončila válka!

Sešlo se tady úplně všechno: patriotické vzepětí sil místních obyvatel, kteří se začali cítit jako vítězové, příchod Rudé armády, kterou všichni tehdy vnímali jako toho, kdo je osvobodil od sil zla; sešla se s tím i krása přírody, která v té době kvetla a byla v rozpuku… Všechny tyto věci, které byly předmětem oslavy, mohly nasadit korunu ukončení té hrůzné války.

A dnes, když pozorujeme všechnu tu strkanici kolem sochy mého otce, vidíme, že ta ohromná událost, výročí konce války v Evropě, 75.-76. výročí konce té děsivé vřavy, se změnilo na nechutný spor, který ponížil všechny, kdo tehdy vstoupil do Prahy jako vítěz a osvoboditel.

Nesmíme v žádném případě zapomenout, že to ani zdaleka nebyli jen představitelé Rudé armády, nýbrž také představitelé Československého armádního sboru, kteří patřili k Prvnímu ukrajinskému frontu a bojovali jako hrdinové. Pomník mému otci v době, kdy byl vztyčen, v roce 1980, nebyl vnímán jako hold jedné určité osobě, byl to krásný symbol muže s květem šeříku, symbol všeho toho dobrého, radostného, co přinesl ten květen roku 1945.

Jaké místo by bylo pro pomník za této nové situace to nejvhodnější? Exministr Schwarzenberg ve svém článku zmiňuje dvě možná místa, ale nejmenuje je.

Tak osobně, ve vlastním srdci, pochopitelně jedno přání mám. Chtěla bych, aby se ta událost, ten přesun pomníku, když už má stát někde jinde než původně, stala příjemnou pro všechny strany - jak pro Čechy, tak pro lidi, kteří bojovali v rámci antihitlerovské koalice, protože tehdy jsme byli spojenci.

Je také důležité umístit jej vhodně pro veterány, kteří přij(e)dou na místo, kde bude ten pomník stát, ať se cítí pohodlně, ať je nikdo nepronásleduje a netroluje na sociálních sítích.

Moc si přeji, ať se toho účastní i mladí lidé, protože je pro ně velmi důležité teď pochopit nakolik zásadní je budovat a udržovat dobré vztahy mezi všemi zeměmi, chránit mír v Evropě, aby si nepředstavovali tu obrovskou zemi na východě jako nějakého příšerného medvěda, co jen pořád řinčí zbraněmi.

Moc si přejeme, ať je tento den příjemný pro všechny, ať tam přijdeme s kyticemi, přijdeme vzdát úctu stejnou měrou československým i našim vojákům a všem, kdo byli našimi spojenci. Nesmíme zapomínat, že i další velké državy byly mezi spojenci, včetně Američanů, a všechny se chovaly nanejvýš lidsky a důstojně.

To vítězství sdíleli všichni spojenci, a také ti, kdo denně riskoval své životy v odboji, jak přímo v Německu, tak v těch zemích, které Třetí říše okupovala…

Mnozí veteráni, včetně veteránů americké armády, ti, kteří se účastnili bojů na britské straně, francouzští letci a mnozí další, ti všichni dobře chápou, že tento bod, rok 1945, konec války v Evropě, nás všechny spojuje. Musíme najít místa, kde se potkáváme, vzdát svůj hold všem, kdo skutečně riskoval, a někdy obětoval vlastní život po dobu této hrůzné, nesmírné války 20. století.

To druhé, co je pro mě velmi důležité, je, že bych ráda viděla ten pomník na místě, kde není jen tak nějaké prázdno. Jak říká jeden můj dobrý známý, polský sochař Antoni Hajdecki, který vytvořil sochu mého otce v Krakowě: »Natálie, když jsem tu sochu dělal, myslel jsem na to hlavní: Chci, ať ta socha žije, ať kolem ní je parčík, lavičky, ať kolem něj chodí lidé s dětmi, mládež. Chci, ať žije.«

A dnes jsem naprosto přesvědčena, že to hlavní je dát té soše nový život. Tj. nechat za čarou všechno to nedůstojné, všechno, co uráží, a to nejen mého otce, ale i nás všechny. Mnoho lidí, kteří bojovali v oddílech naší armády, zahynulo na různých místech v Československu, je třeba zanechat po nich památku a nenechat jejich památku zahynout!

Myslím, že to nejvhodnější by bylo místo, kde jsou pohřbeni tátovi vojáci a důstojníci. Tam chodí lidé a hřbitov je pietním místem, kam nepatří žádné politické mítinky a manifestace. Proto si myslím, že pokud bude otcova socha stát na Olšanském hřbitově, stane se patřičnou součástí pietního místa.

Musíme se dívat jeden druhému do tváře, ne zatínat pěsti. Myslím, že při troše snahy snadno najdeme místa vzájemného porozumění při oslavě, která uctívá ten Den našeho společného vítězství.

(rj)

(Natálie Ivanovna Koněvová je jediným dítětem v rodině Ivana Stěpanoviče Koněva a jeho druhé ženy, Antoniny Vasiljevny, narodila se až po válce. Absolvovala Moskevskou státní univerzitu, obor románsko-germánské filologie. Dnes je Natálie Koněvová profesorkou na katedře jazykovědy a literatury Vojenské univerzity při Ministerstvu obrany RF a předsedá Nadaci paměti vojevůdců Vítězství.)

V tištěné podobě rozhovor přineseme v úterý 9. března.

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 35 hlasů.

(rj)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


svaty_vaclav
2021-03-02 22:21
Budiž věčná čest a sláva sovětskému maršálu Koněvovi a jeho
vojákům Rudé armády, kteří zachránili Československo a osvobodili
jej od Němců!
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.