Legenda na »své« Štvanici.

Jan Kodeš: Tenis jako celoživotní láska

Před padesáti lety vyhrál tenista Jan Kodeš poprvé antukové Roland Garros, ale připadá mu, jako kdyby zvedl trofej nad hlavu teprve nedávno. Slavný pařížský turnaj pak vyhrál ještě jednou, o rok později, ale navždy bude zapsán do historických tabulek i do myslí diváků především jako wimbledonský vítěz z roku 1973. Je rovněž dvojnásobným finalistou US Open (1971, 1973) a držitelem Davis Cupu (1980). Tenis ostatně označil jako svoji životní lásku…

Ve vašem agenturním profilu se píše, že jste dlouho dělal vedle tenisu paralelně fotbal. Prozraďte, kterému sportu jste se začal věnovat dříve? Tedy pokud tam nebyl ještě nějaký další…

V podstatě jsem dělal opravdu oboje najednou, což bylo dané tím, že areály byly vedle sebe. Chodil jsem do TJ Čechie Karlín (později Dukla Karlín) na tenis a hned za plotem se hrál fotbal. Když tak, ale nad tím přemýšlím, tenis začal asi o něco dřív, protože ve fotbale šlo nastoupit za mužstvo až v deseti. S raketou jsem se »mrcasil« okolo zdí už od nějakých sedmi a půl roku. Rodiče tenis hráli, i když ne nijak vysoko, ale hlavně jsem na kurtech vyrůstal, protože táta byl jejich správcem. Původně sice dělal advokáta, ale v padesátých letech ho vyhnali do výroby a v ČKD svářel kotle. Vzpomínám si, jak jsem vždycky čekal v půl druhé před továrnou ČKD Dukla v Karlíně a pak jsme spolu šli na kurty, které táta připravoval. Trávil jsem tam hodně času, jenže pořád jsem se cítil víc fotbalistou. Tenis zůstával dlouho na druhém místě. Na fotbale mě totiž bavila ta parta. Kluci, kabina, dresy, kopačky se špunty, i když gumové – ale rád na to vzpomínám…

Kdy tedy fotbal definitivně prohrál?

V osmnácti letech, kdy jsem vyhrál Pardubickou juniorku. Předtím jsem byl nejlepší v kategorii do 14 let, vyhrál jsem mistrovství ČR starších žáků i mladší dorost do šestnácti let, ale fotbalu jsem se pořád nechtěl vzdát. I v něm jsem byl vybrán do výběru Čech, ale otec mě tak trochu tlačil do tenisu. Měl obavy z toho, že fotbal je na nejvyšší úrovni hodně rizikový, přece jen se tam hraje hodně tělo na tělo. A do mužů už jsem skutečně nešel. Přitom v Dukle Karlín jsme měli dobré mužstvo a v dorostencích jsme poráželi Spartu i Slavii. Hlavně tedy u nás na škváře, kde míč jinak odskakoval. U nich na trávě už to bylo horší (úsměv)…

Jak moc vám ve sportu radili vaši rodiče? Případně vám dokázali i vynadat, když jste něco dělal špatně?

Jak jsem již naznačil, pocházím ze sportovní rodiny. Otec byl mistrem republiky v kolové dvojic, dále hrál tzv. »bandy« hokej a pak ještě v nároďáku pozemní hokej. A kromě toho dělal na slušné úrovni i krasojízdu. Matka hrávala pražský přebor v tenisu, ale že by mi do něčeho moc mluvili, to rozhodně ne. Vážím si toho, že otec mi nikdy nenadával, netrestal mě, když jsem prohrál, ani neřešil každou chybu. Říkával, že se nedá nic dělat, že se alespoň naučím prohrávat, a až zesílím, tak jim to příště ukážu. Rozhodně to u nás nebylo tak, jak to vídáváte dnes: rodiče visí za plotem a křičí na dítě, které během hry často i brečí…

Čím to podle vás je? Dobou?

Tím, že se začalo od vzniku »open« turnajů hrát i o peníze, a rodiče v tom možná vidí budoucnost svých dětí, a i proto je dávají na atraktivní sporty. Před rokem 1989 zase bylo velkým lákadlem to, že sportovci mohli vycestovat do zahraničí. Atletika, tenis, fotbal, hokej, olympiáda – tam všude byla vidina ciziny, když budete reprezentovat. Dneska je to jiné, není to už otázka cestování. Nemusím být reprezentant, nemusím nic moc umět, a přesto můžu jet, kam chci, pokud to někdo zaplatí. Motivace je tedy i trochu jiná, a to jak ze strany dětí, tak i jejich rodičů.

Karolína Plíšková před finálovým zápasem turnaje žen LiveScore Cup v Praze předala Janu Kodešovi šampaňské na počest jeho prvního vítězství na Roland Garros před 50 lety.

Jiná je i doba, co se týče technických vymožeností. Hrají opravdu klíčovou roli v tom, že dnešní děti jako celek nejsou tak pohybově nadané, jak tomu bývalo u předchozích generací?

V první řadě se mi zdá, že se zanedbává tělocvik na školách. Já si vzpomínám, jak se za nás konaly Sportovní hry pražské mládeže mezi školami. Reprezentoval jsem tehdy v pěti sportech – navíc i v atletice, basketu a volejbale. Navštěvoval jsem libeňské gymnázium a tam jsme měli výborného tělocvikáře, který všechno dělal zábavnou formou, což byla dobrá věc. Vždycky jsme mívali hodiny tělesné výchovy od sedmi do osmi ráno a nikdo tam nechtěl chodit, ale jakmile je přesunuli na odpoledne od půl jedné do půl druhé, každý chtěl zůstat po škole, aby mohl jít na tělocvik. Tak nás to bavilo! A nezůstávali jsme jen v tělocvičně, ale hodně času jsme trávili venku na hřišti TJ Loděnice za budovou gymplu. Všechno zkrátka závisí na kantorech ve školách. Slyšel jsem, jak je dnes tělocvik dle některých školáků až moc nudný. Nevím… My jsme skákali přes švédské bedny, lavičky, měli šplh, medicinbaly – a to všechno se údajně dneska nedělá. Asi by bylo potřeba zeptat se nějakého tělocvikáře, protože všestrannost je podle mě nesmírně důležitá. A s tím souvisí i to, že některé děti začnou s konkrétním sportem v šesti letech, nedělají nic jiného, rodiče je omlouvají, aby se jejich miláčkové náhodou nezranili a budoucí kariéra jim unikla. Pak se také stává, že ve třinácti až patnácti končí, protože je ta dřina už nebaví. To je zase ten druhý extrém…

Obraťme však nyní list. Kdy jste si uvědomil, že byste v tenise mohl leccos dokázat? A to i na té nejvyšší úrovni…

Rozhodující asi byla moje ctižádost vyhrávat. Když jsem držel první diplom, pak pohár mistra republiky starších žáků, pak přeboru dorostu hl. m. Prahy do 16 let. No a když jsem vyhrál tu Pardubickou juniorku, v osmnácti už jsem tušil, že se mi vyplní můj sen hrát na Štvanici Davisův pohár. Ještě před tím jsem byl v sedmnácti s reprezentací ve východním Německu na turnaji, kde jsem došel až do semifinále. Pak nás poslali do Moskvy a tam jsem se už tenkrát setkal i s  Iliem Nastasem a Alexem Metrevelim.… A taky jsme hráli tehdejší Galeův pohár do 20 let. Byla to tehdy velmi významná evropská soutěž družstev. Nejdřív jsem byl náhradník - a potom jsme to ještě dvakrát vyhráli. Motivace tak neustále narůstala a přišla v podstatě sama…

Antonína Panenky jsme se před dvěma týdny ptali, zda někdy absolvoval rozhovor, v němž by nepadlo slovo na jeho bělehradskou penaltu. Podobnou otázku položím i vám. Poskytl jste někdy interview, v němž by se vás nezeptali na wimbledonské vítězství?

Asi ne. Vždycky se mě na Wimbledon ptají…

Vadí vám to?

Nevadí. Ale je fakt, že jsem v tenise získal úspěchů mnohem víc. Dvakrát jsem vyhrál Roland Garros ještě před Wimbledonem, dvakrát byl ve finále US Open, třikrát ve finále v Římě, sehrál jsem nejvíc daviscupových zápasů ze všech československých hráčů – 94 plus dva nedokončené pro tmu. Sedmnáct let v týmu, to je opravdu hodně! Mimochodem, byla to tenkrát bomba, když vítěz na Roland Garros byl ze socialistické země, navíc v době normalizace. To byla doba, kdy se začal lámat chleba mezi amatérismem a profesionalismem. Každý rok jsem začínal hrát někdy v polovině ledna nebo začátkem února a končil na sklonku října. Tady jsem musel dělat zkoušky a později od třetího ročníku plnit můj individuální plán. Měl jsem povolení rozdělit tři roky na šest let. Proto jsem také nikdy nehrál Australian Open, který se tehdy konal v prosinci, a nikoliv v lednu jako dnes. Nakonec mi to i trochu vyhovovalo, trénoval jsem při studiu, makal na fyzičce, dělal zkoušky a psychicky si od napětí z turnajů odpočinul. Později se stalo větší módou pořádat turnaje i v halách a turnajů začalo být stále víc a víc. Hráčů po vzniku ATP v roce 1972 bylo na počítačovém žebříčku asi kolem 700. Dnes jich tam je skoro kolem 2000 a všichni by se chtěli živit tenisem. I přes menší počet turnajů a hráčů to bylo náročné! Život s tenisem byl opravdu bohatý, sice i se skripty v kufru, ale díky němu jsem mohl procestovat velký kus světa, za což jsem moc rád!

V dnešní době se hodně řeší stravování sportovců. Bývalo tomu tak i za vás?

Já jsem tenkrát nic takového neřešil, a co se týká jídla, nijak jsem se neomezoval. Jasně, měl jsem zamilovaná jídla od maminky, jako byl řízek s bramborovou kaší, lívance nebo karfiolovou polévku, a když jsem hrál v Asii nebo v Americe, musel jsem si to odříct a přizpůsobit se tamní stravě. Cestování mě naučilo jíst všechno, zpočátku ani peněz moc nebylo, a tak o nadváze nemohla být ani řeč. Na váhu – jestli mám o půl kila víc nebo míň - jsem fakt nekoukal. To chtěli akorát vědět doktoři u lékařské prohlídky. Moje výška je 176 cm a moje váha při vítězství na Roland Garros byla 69 kg a u Wimbledonu později 71 kg.

Nazval byste tenis celoživotní láskou?

Ano, a tak to i zůstane! Můj syn se stal mistrem republiky do 18 let, působil na juniorském okruhu ITF a hrál i ATP turnaje, jeho dcera – moje vnučka – taky hraje. A rovněž devítiletý vnuk teď začal. Vnučce je třináct a zdá se velmi šikovná, ale jak víte, k mistrovství je velmi dlouhá cesta. Ale pokud se ptáte čistě na mě a tenis, tak si jdu zahrát tak jednou týdně, pokud mě nic nebolí. Od mého prvního vítězství na Roland Garros uběhlo už neuvěřitelných padesát let. Zdá se mi, jako by to bylo někdy před deseti lety… Vždyť já jsem už důchodce (smích).

Petr KOJZAR

FOTO – autor (1) a ČTK/Michal KRUMPHANZL


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.4, celkem 5 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


jmarek3
2020-06-29 20:19
Za socialismu bylo hodně radosti z úspěchů ve všech sportech.
Legendární Zátopek,Čáslavská,Pospíšilové atd. K nim patří Honza
Kodeš - gentleman i vzhledem.Neopustil Československo a to se cení.
J.Kodeš je tenisovým elegánem ,tak jak byl Karel Gott národním
zpěvákem pro Čechoslováky.
Prokopic.Karel
2020-06-27 20:00
Jak vyplývá z rozhovoru s Janem Kodešem, ON DOKÁZAL STUDOVAT VYSOKOU
ŠKOLU EKONOMICKOU PRVNÍ DVA ROKY V BĚŽNÉM REŽIMU. Jak zde sděluje,
potom měl tzv. individuální plán. Kdo by to dnes dokázal? Shodou
okolností jsem se setkal s Janem Kodešem při zkoušce z cizího jazyka
ve 2. ročníku. A potom ještě později, když hrál takový přátelský
turnaj a H.Králové. Vedle nesmírného talentu tady byla soustavná
pracovitost. Jeho výsledky byly velmi pěkné a byly vedle nezbytného
talentu pokryty pracovitostí a vytrvalostí.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.