Dvě zářijová výročí a jejich vzkaz pro nás

V příštích dnech nás čekají dvě pro náš národ velmi důležitá výročí – Den české státnosti, čili svátek sv. Václava, což bude akcentovat katolická církev, a podpis mnichovských dohod. Obojí spolu zdánlivě nesouvisí, ale je to pravda?

Osmadvacáté září je oficiálně spojeno s českým státem, jeho vznikem, což bylo údajně zásluhou knížete Václava. A datum 30. září, už nikoli »údajně«, můžeme spojit se začátkem likvidace československého, tedy i českého demokratického státu.

[o]

Jak to však bylo s oním vznikem samostatného českého státu? Co s Velkou Moravou, kde v druhé polovině devátého století vládli Mojmírovci? To nebyl stát, i když právě oni ovládali tak velké území, že »z jednoho konce na druhý to (prý) trvalo na koni dva měsíce«? Dobře. Ten mohl být předchůdcem Československa, které dohodou Klaus-Mečiar už neexistuje. Jde nám však nyní o Česko, což jistě měli na mysli zákonodárci, když nový svátek schvalovali, protože tvrzení, že přitom vůbec nemysleli, se mně zdá pomluvou.

Pak ovšem prvním známým představitelem zárodku českého státu nebyl Václav, ale snad jeho dědeček Břetislav a po něm jeho synové včetně Spytihněva a Vratislava. Náhlá smrt obou přivedla na trůn Václava, tedy na ten při soutoku Vltavy a Berounky. O mnoho dál moc Přemyslovců tehdy nesahala. Za nezletilce Václava vládla jeho matka – Drahomíra. Proč se znelíbila, nevíme. Jen to, že ji syn, nabyv zletilosti, poslal na Budeč, aby tam v poklidu snad dožila svá léta. A Václav? Musel uklidnit i střední Čechy, jak ostatně připouštějí i církevní legendy. Odbojný kouřimský Radslav se mu prý bez boje nakonec podřídil. Václav pak musel čelit Bavorům, aby se jim nakonec podrobil. To zřejmě poněkud rozčílilo jeho bratra Boleslava, jenž nechal Václavovu životní pouť ukončit ve Staré Boleslavi.

Jak to tehdy opravdu bylo, nikdo neví. Pozdější legendy psané na objednávku latinskou křesťanskou církví potřebovaly někoho, kdo by potvrdil svou prvořadost a ještě zemřel »mučednickou smrtí«. V tom Václav byl ideální postavou. A tak z něj církev udělala nejen svatého, ale i zakladatele českého státu. Bratr Boleslav se totiž nehodil. Byl proto nařčen z vraždy, i když právě on, jeho syn a vnuk skutečně mají na sjednocení země, a tedy i na vzniku skutečného českého státu, větší zásluhy než Václav. To by ovšem katolická církev a jí propagovaná víra se staly mocensky až druhořadé.

A Mnichov? Tamní jednání se těžce a dlouho budovaný stát, české povědomí, pokusilo zcela zničit. Napřed okleštilo, poničilo hospodářsky, zlikvidovalo jakoukoli demokracii. Pak »pod ochranou Říše« začalo období – i když ho nestačili dokončit – germanizování země a likvidace těch, kteří byli potomci velkomoravského Rostislava či knížat Bořivoje a Václava s Boleslavem, a to proto, aby se vrátili k myšlence, s níž kdysi vstoupil na Moravu Ludvík Němec a poté do Čech saský král Ota I. s bavorským Arnulfem, aby tady vytvořili nový, tentokrát už německý prostor. Mnichov byl zrada těch nejbližších – Anglie a Francie. Ale byl raný středověk něčím jiným než souhrnem zrad dokonce mezi nejbližšími příbuznými? Jen namátkou jmenujme Rostislava a zradu jeho synovce Svatopluka. Anebo další Přemyslovce, Oldřicha a Jaromíra, kterého Oldřich kvůli moci dokonce nechal vykleštit a oslepit? Šlo o moc a jen ten, kdo odstranil jakýmkoli způsobem z cesty druhého, kdo měl také o ni zájem, vítězil. To za pokojného sledování křesťanskou církví. Jen ona tehdy měla ze všeho svůj prospěch.

Nejinak tomu bylo i v Mnichově. Vše začalo zradou a ten stát, jenž se opět začal rozvíjet a stavět na základech, které mu dali ti Bořivojové, Václavové a Boleslavové, stát, který měl jeden z prvních zákoníků na světě, čímž se vlastně také kodifikoval (Břetislav a jeho Dekreta), měl být zlikvidován.

A jména těch, kteří byli u toho, země, které zastupovali, když byla podepisována mnichovská dohoda, bychom si dnes měli všichni zapamatovat, zvláště, budeme-li si jedno či druhé výročí připomínat.

Jaroslav KOJZAR

25. 9. 2021  Jaroslav KOJZAR